Trénink

O životě s muskulární dysmorfií

Autor: |

V tomto článku bych vás rád seznámil s nemocí zvanou muskulární dysmorfie a to jak z hlediska teoretického, tak i z hlediska praktického, neboť sám jsem s touto nemocí měl tu „čest“.

Co je to muskulární dysmorfie?

Muskulární dysmorfii (nebo taktéž bigorexii, Adonisův komplex, obrácenou anorexii) definuje server wikipedie.cz jako „duševní nemoc vycházející ze syndromu malosti, jejíž hlavním příznakem je chorobná závislost na cvičení a snaha o to, být stále mohutnější.“

Zkrátka a dobře vidíte svoje tělo menší, než ve skutečnosti je. Připadáte si bez jakýchkoliv svalů či sebemenšího náznaku jakéhokoliv progresu. To se velmi odráží jak na psychické, tak i na fyzické stránce člověka. Lidé postižení muskulární dysmorfií se častokrát snaží přijmout co nejvíce bílkovin.

Osobní zkušenost

A teď vám tuto nemoc popíšu z vlastní zkušenosti. Začal jsem chodit do posilovny a první rok byl naprostý zázrak. Přátelé a spolužáci na mě koukali s otevřenými ústy, protože už jsem nebyl ten vyhublý čtyřicetikilový mladík, ale za rok se mi povedlo nabrat nějakých 12 kilogramů svalové hmoty, obvod každé partie se zvětšil minimálně o 10cm.

Byl jsem se svými výsledky nadmíru spokojený.

Druhý rok už nebyl tak úspěšný, očekával jsem od něj daleko víc. Začal jsem poprvé stagnovat. A někde v tomto momentu se všechno zvrtlo.

Měl jsem pocit, že už jsem kulturistice obětoval všechno - spal jsem devět hodin denně, každé dvě hodiny se ládoval masem se zeleninou a přílohou, v posilovně jsem nechával duši… Ale stále to nestačilo.

Bez jakékoliv změny.

Cítil jsem se stále stejný, ba co hůř, připadal jsem si dokonce menší. Napadlo mě, že za to může nedostatek bílkovin, takže jsem přidával maso až do doby, kdy jsem spořádal kilogram masa za den.

Stále bez výsledku.

Pokaždé, když jsem se na sebe koukl do zrcadla, viděl jsem toho čtyřicetikilového kluka jako na začátku. Všichni kolem mě mi říkali: „Vypadáš dobře, koukám, že jsi zase vyrostl.“ Ale já je neposlouchal. Měl jsem plnou hlavu toho, že vypadám jako hubeňour.

Jeden nekonečný rok pro mě byly deprese kvůli vzhledu na denním pořádku. Nakonec jsem se svěřil svému kamarádovi, že mám takový problém. Poradil mi, abych si každý měsíc dělal fotky svojí „formy“.

A opravdu.

Jednou za měsíc jsem si sedl ke svým fotkám a porovnával je. Zjistil jsem, že nic nemůže růst přes noc, ani rostliny, ani zvířata, ani svaly. S každou další fotkou jsem objevoval, že přeci jen nějaký maličký progres na mém těle jde vidět a veškeré deprese jsem ze sebe setřásl.

Závěr

Tímto článkem bych chtěl všem, kteří nejsou sami se sebou spokojeni říct, že „Cesta je cíl“. Vydávejte ze sebe každý den maximum, trénujte tvrdě, buďte pečlivý ve stravě a výsledky se jistě dostaví. Přeci jen, zdraví je důležitější, než obvod bicepsů. 

ČTĚTE DÁL: Jak si udělat vlastní nakopávač?

Podobné články

Komentáře (0)

Máš dotaz? Nebo bys jen rád vyjádřil svůj názor? Pošli nám komentář.